Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film

Případ třiatřicetiletého Rumuna Claudia Daniela Crulice, vězněného v roce 2007 v polském Krakově, česká média nezaznamenala. A výraznou pozornost mu nevěnovala ani média světová. Tedy alespoň do momentu, než rodák z města Dorohoi z nevýznamné rumunské zemědělské župy Botoşani ve vězení Montelupich zemřel. Z vlastní volby, na protest proti nespravedlivému odsouzení a na následky pravděpodobně nejútrpnějšího způsobu, kterak si vzít život – hladovky.

Ale ani tak by asi Crulicův příběh nevystoupil z lokálního příšeří, kdyby se mu nezačala věnovat Anca Damianová, ostřílená rumunská režisérka, dokumentaristka a kameramanka, jejíž tvůrčí reputace je spojována především s prvotinou Intalniri incrcisate (2008), uvedenou na několika mezinárodních filmových festivalech. A rozhodně nejde Ance Damianové upřít kuráž, s níž vstoupila do multikoprodukčního projektu s názvem Crulic – Cesta na onen svět. Už jen proto, jakou pro tuto naléhavou obžalobu lidské netečnosti a úřednické laxnosti zvolila formu.

Zatímco Steve McQueen koncipoval svoje IRA drama Hlad, patrně nejslavnější hladovkářský film dneška, jako velmi syrovou a drsnou biografii, Damianová, zaštítěná granty a penězi z Polska, se nakonec odhodlala vstoupit do tématu experimentálním krokem. Nejen coby dokumentaristka, ale tentokrát také ruku v ruce s pozoruhodnou animací, která jí zároveň vytrhla trn z paty. Po Danielu Crulicovi totiž nezůstalo v podstatě skoro nic až na pár fotek, kromě deníku, vzpomínek jeho blízkých a věcí, které se předávají pozůstalým v igelitovém pytli.

Právě všechno chybějící zde zastupuje impresivní ruční malba, vynalézavé koláže, splývající občas až do dojmu hyperrealistické live-action animace, pixilace a široká škála dalších animačních postupů, vytvářejících ve výsledku nejen kompaktní, ale hlavně velmi působivý celek. Co do výtvarného fortelu je záběrově dokonale promyšlená Cesta na onen svět hodná poklony, a že k nám podobný tvar dorazil zrovna z Rumunska, vyráží dech podobně jako Damianové cit pro záběr a smutný sarkasmus, ve snímku všudypřítomný. Byť se nejedná o kdovíjaký emocionální gejzír, pohled na kontrast mezi Crulicovým v podstatě normálním dětstvím Ceauşescova pionýra a šedí vězeňské cely, v níž pomalu umírá, umí parádně zatnout mrazivý drápek. To jen na vysvětlenou, proč se na Damianové snímek v současnosti valí jedno ocenění za druhým a proč mu tleskají i ty nejrenomovanější filmové přehlídky světa. Oslovuje, zaslouženě poutá pozornost a zajímavě poukazuje na vděčný fakt, že i ve východním bloku to se spravedlností – trochu očekávaně – jde trochu z kopce a že tento globální trend většinou odnášejí nevýznamní, systémem snadno sešrotovatelní pěšáci. Ačkoli tragické vyústění Crulicova případu nakonec vedlo k odstoupení několika významných rumunských papalášů včetně ministra zahraničních věcí Adriana Cioroianua.

Ani vědomí společenské užitečnosti podobných děl, navíc značně pohledných, ovšem nezakrývá fakt, že co do konzistence doznává vyprávění Damianové jistých kazů. A je to způsobeno hlavně tím, že Cesta na onen svět, evidentně vinou nedostatku relevantních informací, s celou kauzou v podstatě jen flirtuje, aniž by byla schopna navázat s ní opravdový vztah. Především v momentech týkajících se celé krádeže, za níž byl Daniel Crulic nakonec odsouzen, se stává v podstatě apologetickou a rigidní dramatizací jediného názoru, který ovšem nepodporuje výraznějšími důkazy v prospěch obviněného. Jen vzájemně se vyvracejícími tvrzeními. A třebaže mnohá z nich dnes mohou sloužit jako relevantní obhajoba a pravděpodobně prokazují Crulicovu nevinu, jen těžko dokážou z člověka vymazat pocit, že si hlavní hrdina za svoje uvěznění, třebaže nespravedlivé a snad i rasově motivované, mohl tak trochu sám. Třeba i předchozím životem již jednou právem usvědčeného zloděje. Přinejmenším není snadné Crulice přijmout jako černobílou oběť bezpráví a nechápat ho zároveň trochu i jako antihrdinu, na čemž se ostatně podílí i jeho nesmyslně radikální volba vlastního konce po pár měsících vazby. Třebaže podobná rozhodnutí pochopitelně nemá nikdo právo soudit. 

Jako káravý prst, namířený směrem k polské i rumunské byrokracii a k doktorům, kteří trestuhodně promeškali šanci zachránit vězni život, ovšem třiasedmdesát minut trvající výlet do chmurného osudu osobitého nešťastníka funguje dobře. Lépe než dobře. Má údernost a tepe bez milosti. A zároveň lze Cestu na onen svět chápat i jako chytlavé nahlédnutí do historie a podoby celého dnešního Rumunska, stejně jako na v zásadě podmračený pohled, jakým tuto v mnoha ohledech problematickou zemi sleduje okolní svět. Zda se tak děje právem, to už ovšem Anca Damianová neříká. Nemusí.

Foto: Film Europe