Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film

Malíř Jaromír Novotný (1974), absolvent pražské AVU, se poslední tři roky zabýval tematizováním smyslové zkušenosti. Na Staroměstské radnici v Praze byla 16. května zahájena výstava jeho posledních prací s názvem Viditelné formáty. Ač mohou jeho díla v leckom vyvolat bezradnost, právě smysly se stávají bezpečným průvodcem. Netušené vlastnosti Novotného obrazů vytrysknou před zraky diváka, který se trpělivě ponoří do jeho minimalistických abstrakcí.

V první řadě jde o malbu. Jaromír Novotný štětcem osahává plátno a jeho okraje, vymezuje se a rozpíná v předem daném prostoru. Ve velkých plochách tmavé i světlé šedé lze zahlédnout jeho prostorové tápání, zároveň dává volnost i malbě samotné: nechává barvu plynout po povrchu plátna a vpíjet se do barev okolních, pracuje s prvkem náhody. Novotného dílo odpovídá na otázky „jak vypadá pohyb barvy” či „co přidává barva plátnu”: jde o zkušenost slovy nepřenositelnou, vyjádřenou právě malbou.

Jaromír Novotný, Černá č. 30, 2012, akryl na plátně, foto Martin Polák

S malbou úzce souvisí materiál: malířské plátno. Novotný pracuje tak jemně, že samotná struktura plátna tvoří jednu z výrazných kvalit obrazů. Mnohdy tak subtilních, že by bylo vhodné nazvat jeho díla spíše „invisible paintings”.

Kurátor Karel Srp navíc plátna poskládal tak, že tuto subtilnost dramatizuje. Visible paintings s čísly 8, 7, 10 a 1 dohromady tvoří černým pruhem ohraničený dynamický celek. Od „čistého” plátna natřeného zředěnou světle šedou barvou (8) získává malba výraz díky přítomnosti šedých „plamínků”, které rámují další obraz (7); na dalším plátně již lze zahlédnout pohyb barvy po plátně i autorovy zásahy štětcem (10) a dílo poslední (1) ukončuje celou sérii steklými pruhy barvy, zakončenými černým okrajem, který stojí v protikladu k „viditelné malbě” - už tím, že v černé barvě se struktura i pohyb ztrácí.

Černá barva v Novotného podání ostatně stojí za samostatnou zmínku: oproti živoucímu pohybu světlé barvy stékající po plátně zde stojí neprostupné, jakoby těžkým strojem vytištěné plochy. Černá je statická a stabilní, netěká, uklidňuje. Když, tak ji autor naruší jakoby „opravnými” tahy, které spájí dvě plochy v jednu.

Na výstavě visí kromě velkoplošných obrazů, leckdy tvořených více plátny, také obrazy na fotopapíru. Lesklý papír získává další rozměr ohýbáním (přísně pravoúhlým) a barva se poddává náhodným „strukturám” svého zrcadlového odrazu, připomínajícím Rorschachův test s inkoustem. Novotný i zde ukázněně „tiskne” čerň a malířsky rozprostírá šeď, opět se vymezuje striktními okraji, které upozorňují na umění ve svém středu. I zde se pozorný divák dočká dynamiky v podobě stříkanců barvy, připomínající organické útvary (pulci!), nebo rozpitých vlásků černé barvy.

Výstava Viditelné formáty se kromě odpovědí na vztah plochy (prostoru) a barvy pídí po smyslu umění vůbec. (Malby Jaromíra Novotného mohou být chápány také jako prostředek, metoda k pochopení umění.) V této souvislosti se hodí uvést krátký citát, který mladý malíř použil pro ilustraci své předchozí výstavy v Galerii Jiří Švestka: „Potlačit obsah, abychom vůbec uviděli věci (dílo) samotné.“ (Susan Sontag, Against Interpretation). Málokdo na české výtvarné scéně zachází v abstrakci tak daleko, jako právě Novotný. A málokomu se daří do diskuse o podstatě umění vnášet argumenty prostřednictvím vlastní tvorby.

Jaromír Novotný, Sekvence č. 1, 2012, akryl na plátně, foto Martin Polák