Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film

Centrum současného umění DOX již podruhé v řadě úspěšně dokazuje, že socha není mrtvé médium. Po přehlídce monumentálních objektů Čestmíra Sušky nyní přichází s ambiciózní retrospektivou dalšího velikána české sochy, výtvarníka Karla Nepraše.

Kdo si zrovna nepotřebuje odložit pláštěnku a přichází do expozice zleva, první ze všeho spatří velkorysé technické výkresy k pouličnímu objektu s názvem „Rodina připravena k odjezdu“ (1969) – ten je na výstavě zastoupen velkoformátovou fotografií. Kromě nápadné podobnosti s transportem („rodina“ stojí na souběžné linii kol) do trudné reality tehdejší doby diváka vrhne i poznámka „zničeno“. Tato myšlenka se pak dere na povrch při interpretaci většiny vystavených objektů: srážka s komunistickým režimem.

Karel Nepraš, Velká facka, 80. léta, litina, dřevo, 13,5 x 25,5 x 32 cm,
se svolením Karolíny Neprašové, foto: Jan Slavík

Druhou výraznou charakteristikou Neprašových prací je nadsázka, byť většinou vyvolává úzkost. „Velká facka“ (80. léta): dlaň s dřevěným chytem opatřená ostrými hroty; „Nepříjemná situace“ (1969): kresba slisované hlavy; „Žehlička“ (1968): litinový portrét uvězněný v bronzovém užitném předmětu. Motiv zaklínání  figur do mechanických objektů nelze chápat jako prosté hračičkovství; mnohem spíše zprostředkuje tíseň danou diktátem nesvobody a absurdit, kterému byli lidé za komunistického režimu vystaveni. „Figurální plastika na šlapání“ (1975) tak v kontextu ostatních děl nepůsobí jako rozverná pouliční hračka, ale jako metafora zotročení člověka. Nejen mechanizace člověka, ale také zastření jeho smyslů může být odrazem tehdejších pocitů: na kresbě „Biliard“ (1978) má zobrazený portrét barevné koule v místě očí a uší; jeho smysly jsou nakaženy cizími vnějšími vlivy.

Další podnět k úzkostným (a aktuálním!) obavám pak vzbuzuje jakási osamělost, izolovanost Neprašových postav. Dobře je to vidět ve skupinových objektech: „Rodina“ (1967–69) červených figur s robotickými tvářemi svorně upírá pohled stejným směrem; spíše než o důvěrnou skupinu jde o zfanatizovaný dav. Podobně působí „dialogická“ plastika „Větší domlouvá menšímu“ (1969–70): dva profily spojené řetězy od kola. Ačkoli by se mohlo zdát, že jde o komunikaci, cítíme spíše zoufalství dvou lidí neschopných skutečné diskuse.

Karel Nepraš, Prsa na jiný způsob, 1996/1997, porcelán,
holící štětky, v. 120 x š. 97 cm, se svolením Karolíny Neprašové,
foto: Jan Slavík

V jednom z doprovodných textů k výstavě se píše, že Neprašova sochařská tvorba vyrůstala z kresleného humoru. Kresleným anekdotám, které Nepraš tvořil v rámci skupiny Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, je věnována celá malá věž. I anekdoty jsou zatíženy étosem choré reality tehdejší doby; Neprašův „humor“ je angažovaný. Výmluvnou ukázkou tohoto přístupu jsou jeho novoročenky. 1977: ostré úhly sedmiček jako prostor pro oprátku; zobrazené figury infiltrovány či přímo násilně napadeny dobou, tedy ohrožujícími číslicemi. Ani po roce 1989 není situace růžová; jen rok 1990 se ubírá po stezce k neznámému (nadějnému?) cíli.

Nadějných kousků na výstavě nalezneme víc; jakoby měl Nepraš občas lepší den. Ke spikleneckému úsměvu vybízí objekt „Račte točit“ (1967): litinová figura, která říká „přestože jsem pod nátlakem, mám vlastní mínění a nepodlehnu“. A něhu vyvolává soubor pohlednic Nadě Plíškové. Šestnáct kartiček, na výstavě představených včetně strany pro adresáta, dává dohromady obraz obří ptačí bytosti řízené ženou; Naďa Plíšková jej dostávala po částech.

„A ten humor jaksi provází jako vložka moji práci, že jo, vážnou, abych to tak řekl,“ zní jeden z citátů Karla Nepraše reprodukovaný na zdi galerie. Vážnost a zamyšlení jsou nakonec atributy, které po shlédnutí výstavy z hlavy jen tak nevyprchají.

Karel Nepraš, Lázeň pro M.V. nebo S.S., 1988, textil, kov, barva,
v. 216 x š. 642 cm, se svolením Karolíny Neprašové, foto: Jan Slavík