Jablko poznání z osmatřicáté Letní filmové školy v Uherském Hradišti bylo podle návodu znělky již ožvýkáno na ohryzek a je na čase poreferovat o jeho šťavnatosti i chuťových kvalitách. Ačkoli jej letos byla pohříchu menší porce, dostalo se na všechny. Směřování minulých ročníků k neomezenému růstu hrozilo rozpliznutím programové dramaturgie i přeplněností sálů, do nichž se čím dál větší množství diváků už nemělo šanci vejít. Opačný trend zeštíhlování tedy filmovému edenu nijak neuškodil.

Centrální festivalové kino Hvězda, kde se dělo všechno podstatné a konzumovalo se nejen filmové umění. Foto: David Kumermann

Pohyblivý svátek

Zaběhnutý desetidenní formát „filmovky“ byl sice tentokrát o dva dny zkrácen, nicméně zrušený úvodní pátek ani závěrečná neděle obvykle nesluly závratnou návštěvností, neb šlo zkrátka o dny příjezdu a odjezdu. Letošní model „od soboty do soboty“ nabídl plnou verzi programu i v první a poslední den. Navzdory této změně však před koncem účast znatelně slábla. Jaká to úleva pro návštěvníky s celofestivalovou akreditací, kteří se konečně dočkali okamžiku, kdy nemuseli půl hodiny před začátkem snímku stepovat ve frontě, aby měli jistotu, že se dostanou do kinosálu. Tuhle výhodu si jinak užila jen ranní ptáčata, která odolala všem nočním lákadlům a dokázala vyskočit z postele či karimatky včas na první projekci o půl deváté. Festival je očividně poutním místem spíše požitkářských sov než čilých skřivanů, takže obsazenost ranních filmů byla přívětivě (z hlediska diváka, jenž si přivstal) skromná.
                            
V dalším promítacím čase kolem jedenácté hodiny a před polednem bylo už potřeba značné sociální odolnosti, protože postávat cca. 30 minut v úmorném vedru uprostřed hlučícího davu před kinem zvládnou pouze jedinci s obzvláště silnou motivací. Kdo pozdě chodil, se zlou se potázal – byl vykázán na jiné, dosud nezaplněné představení. Nával většinou pokračoval až do pozdního večera; denně bylo tradičně možné zhlédnout až 6 celovečerních filmů. Ostřílení repetenti Letní školy navíc vědí, že každý sál má svá specifika a kvalitní filmový zážitek garantují správně ukořistěná místa. Není nic smutnějšího, než se vydat na vynikající maďarské drama a nemít ani potuchy, co si postavy ve vypjatých scénách sdělují, protože není vidět na titulky. V některých prostorách se vyplatilo zaujmout místa blíže k plátnu, jinde naopak odstupňování jednotlivých řad umožnilo lepší výzor shora.

Zatímco až do letoška se počet návštěvníků každým rokem zvyšoval, tentokrát se loňský rekord (5918) v celkovém počtu akreditací překonat nepodařilo. Na LFŠ 2012 bylo akreditovaných účastníků o 908 méně, a přesto byla hlediště zcela zaplněná. Foto: Marek Malůšek

    
V teplejší frontě, která se nad Uherské Hradiště dostala v druhé půli týdne, se stalo zcela neobyvatelným z Francie dovezené nafukovací kino Espace Dorleans, účastníky familiárně přezdívané „gumové peklo“. To kromě poněkud nezdravého ovzduší nabízelo sedačky v nevhodném zákrytu a v zadních řadách úhel pohledu, jemuž se nedařilo obsáhnout zhruba spodní čtvrtinu plátna. Uvnitř pryžového terária se bohužel odehrávaly nejen některé masterclass, ale i filmy s náročnější stopáží (např. Faust – 134 min., Operace Silver A – 150 min., nebo Doktor Živago - 197 min.). Lze se však utěšovat nadějí, že příští rok už bude zrekonstruováno Slovácké divadlo a plastového hangáru nebude třeba.

Hra o jablko

Již zmiňované utahování opasků bylo letos způsobeno nejen zkrácením dotací z Ministerstva kultury, ale zejména výpadkem hlavního sponzora. „Loterijní společnosti měly do konce minulého roku povinnost část zisku odvádět na neziskový sektor. Synot si vybral – mimo jiné – také nás, ale v okamžiku, kdy od ledna tato povinnost padla (přišlo dvojí zdanění), veškeré financování neziskového sektoru šmahem zrušil,“ vysvětlila ředitelka festivalu Radana Korená ve Filmových listech – oficiálním to festivalovém plátku. A právě z uvedeného důvodu byl letošní ročník o dva dny kratší. „Nechtěli jsme snižovat programovou a dramaturgickou úroveň LFŠ, nebo přijít o možnost pozvat hosty. Úspora dvou dní byla přesně takové riziko, které jsme se rozhodli na sebe vzít, aby to diváky bolelo co nejméně,“ dodala Radana Korená. Všichni moderní cinefilové museli rovněž oželet oblíbenou sekci Cinepur Choice. Důvodem byl opět rozpočet. „Kolegové ze Cinepuru vloni vybrali filmy tak vytříbené a tak drahé, že jsme pro letošek tuto sekci prostě odpískali,“ prozradila Iva Hejlíčková, která na postu programového ředitele nahradila Pavla Bednaříka. 

Kam se vydat dřív? Diváky často sužovala nesnadná volba mezi
několika vytouženými cíli. Foto: Jaroslav Filip  

                    
O programovém složení jsme informovali již před samotným začátkem festivalu (ZDE>>>), snížení financí se však projevilo i na celkovém počtu uváděných děl. Oproti loňským 206 celovečerním filmům jich bylo letos možné vidět jen 162, počet středometrážních snímků dokonce klesl z 37 na pouhých 7. Radovat se mohli milovníci „kraťasů“, těch bylo tentokrát (pravděpodobně díky sekci zaměřené na Oberhausenský manifest) dokonce 103, tedy o jedenáct více než vloni. Méně bylo i koncertů – namísto 27 jenom 8. Program byl však natolik šikovně „nadupaný“, že nebýt pohledu do rejstříku v loňském katalogu, divák by si žádného nedostatku nevšiml. Kdo se totiž v průběhu přehlídky zaměřil na více než jednu sekci v plné šíři, ten měl každý den lemovaný řadou dilemat souvisejících s projekcemi konkurujícími si ve stejnou dobu.

Vyškoleni po Uhersku

Letní filmová škola není jen o posedávání v temnotě kinosálu, ale také o setkávání. Scházejí se tu lidé propojeni zájmem o film či přímo cinefilní vášní, ať už se jedná o návštěvníky ze všech koutů ČR, nebo o pozvané hosty. LFŠ je mezi festivaly jedinečná zejména tím, že v nikterak rozhlehlém městečku lze režisérské hvězdy, filmové teoretiky a další „VIP“ potkávat a besedovat s nimi po projekcích. Vřelá atmosféra totiž tvůrce i diváky často láká k tomu, aby odhodili stud i odstup a klábosili spolu jen tak před kinem, na ulici nebo v hospodě. Ti, kteří se své „vzory“ neodvážili neformálně oslovit (i tací však mohli časem rozpustit své zábrany v moravském víně), přestože je autorský názor na kinematografii eminentně zajímal, mohli vyrazit na tzv. lekci filmu neboli masterclass. Laické publikum se ovšem nemuselo bát profesionální přednášky či workshopu, pod názvem se skrývaly spíš jakési hovory o filmu. Dialogy mohly mnohým připomenout třeba pořad Na Plovárně (v případě masterclass konaných v Espace Dorleans tedy spíš Na Potítku nebo V Sauně), jen místo Marka Ebena diskusi vedenou v angličtině moderoval Pavel Sladký.

Bence Fliegauf se v rámci návratu ke kořenům zřekl svého „oficiálního“ jména Benedek ve prospěch přízviska, jímž ho oslovuje rodina a přátelé. Foto: David Kumermann

Udělené lekce

Bence Fliegauf jako jediný z hostů pojal masterclass coby udílení rad začínajícím nezávislým filmařům a rozkrytí pramenů své tvorby. Kdo se touží stát režisérem, potřebuje podle něj zejména velké ego a silnou autorskou vizi. Pak už stačí vybrat si ten správný projekt. „Příprava a natáčení filmu trvá zhruba 3 roky, když budete mít štěstí tak o rok méně.  Proto je důležité vybrat si téma, se kterým budete celou tu dobu schopni žít. Výběr projektu je vaším zrcadlem a na konci vás v tom zrcadle uvidí nejen diváci, ale i vy sami,“ vylíčil Bence důležitost výběru toho pravého námětu. Sám o sobě uvažuje spíš jako o autorovi-spisovateli, než jako o filmaři. „Scénář ke svému poslednímu filmu jsem psal 2 roky a pak jsem byl 25 dní režisérem,“ vysvětlil důvody tohoto pojetí a dodal, že by rád jednou napsal román. Jako režisérský autodidakt nevidí valný smysl ve scénáristických příručkách ani Hollywoodském systému, kde je každý úzce specializován. „Jednou z mých nejoblíbenějších částí natáčení je výběr lokací. Je skvělé jezdit autem a zažívat ta místa na vlastní kůži. ‘Hloupí’ režiséři na to mají lidi a tuhle část vynechávají. Neznamená to, že bych byl natolik obsedantně kompulzivní, abych musel všechno kontrolovat, mám prostě rád i ty přípravné fáze,“ popsal filmař způsob své práce. Tenhle přístup mu zůstává i při výběru spolupracovníků, od nichž sice očekává daný profesionální standard, ale hlavně si s nimi musí „sednout“. Právě přátelskou spřízněnost vnímá nadaný samouk jako hlavní výhodu institucializovaného filmového vzdělávání. „Škola sdružuje lidi podobných zájmů i věku, takže vytváří jakousi umělou rodinu, povzbuzuje vzájemnou komunikaci a vznikají na ní vztahy, které přetrvají. To jediné asi závidím těm, kteří studovali na nějaké filmové škole. Víc není potřeba, pedagogové už by tam ani nemuseli být,“ shrnul Bence právě ty aspekty, které charakterizují i výjimečnost LFŠ.

Výrazný talent srílanské kinematografie Vimukthi Jayasundara zase k lekci filmu přistoupil jako k milému posezení se svým psychoanalytikem a postupně vyprávěl o svém dětství, rodné zemi a z ní vyvěrající mytologii, která se odráží v jeho dílech. Odhalil tak divákům svůj sympaticky nekomplikovaný a intuitivní přístup k životu i natáčení. Povídání završil prezentací tří krátkých filmů, z nichž dva natočil na mobilní telefon přímo v Uherském Hradišti: jeden se odehrává v krámku svérázného xenofobního obchodníka s koženým zbožím, druhý parodicky instruktážní snímek inspirovalo posezení v hospodě se členy štábu LFŠ. Jako poslední předvedl svůj minutový příspěvek do projektu 60 Seconds of Solitude in Year Zero.

Poutavá retrospektiva Vimukthi Jayasundary čítala pouze 3 celovečerní a 1 středometrážní film, tudíž se jeho dílo s trochou snahy dalo zvládnout komplet. A stálo za to. Foto: David Kumermann

Masterclass Istvána Szabó pak potvrdila jeho postavení již v podstatě mainstreamového režiséra, který chce a dokáže být skvělý bavičem. Filmař, jenž pracoval s takovými hvězdami jako Annette Beningová, Harvey Keitel, Helen Mirrenová, Glen Closeová, Ralph Fiennes, nebo Rachel Weiszová, se pustil do analýzy popularity určitých hereckých typů v závislosti na době a společenské situaci. Zatímco tvář Grety Garbo podle něj vyjadřovala důstojnost, kterou lidé ve 30. letech potřebovali, Marlene Dietrichová ztělesňovala touhu po životě, jehož pomíjivost válka neustále připomínala. Své postřehy týkající se práce s herci, jejich výběru, rozdílu mezi americkou a evropskou kinematografií, či problémů, s nimiž se představitelé hlavních rolí potýkají v adaptaci literární látky, navíc prokládal mnoha veselými historkami z natáčení. „Nejsem ten typ režiséra, který potřebuje mít svůj nezaměnitelný rukopis – jde mi o to, vyprávět příběhy tak, aby byly srozumitelné pro publikum. Chci dělat filmy, které diváky pobaví a budou je zajímat od začátku dokonce,“ vystihl trefně svůj autorský záměr. Účastníci LFŠ se mohli při slavnostním zakončení festivalu, po němž následoval Szabóův nejnovější počin, přesvědčit, že maďarský velikán se od srozumitelnosti bohužel posunul až ke kýčovité podbízivosti, která jemu ani snímku Za zavřenými dveřmi (2012) nesvědčí.  

Poslední lekce filmu se zhostil Abbás Kiarostamí - íránský experimentátor, který se stal klasikem. Ačkoli už 15 let nemůže v Íránu uvádět své filmy a natáčení v rodné zemi je pro něj problematické rovněž z důvodů cenzury, jsou snímky natočené na domácí půdě jeho srdci bližší než poslední dva tituly, které vznikaly ve Francii a Japonsku. Na Letní filmové škole se promítal výběr deseti režisérových děl a Kiarostamí okamžitě vklouzl do role přísného profesora. „Už jste nějaké moje filmy viděli? Kolik?“ ptal se zvědavě po projekci svého raného filmu Zkušenost a vzápětí dodal: „Teď radši běžte na čerstvý vzduch a o mé tvorbě budeme hovořit, až toho uvidíte víc.“ Na masterclass konané před závěrem festivalu svému slibu dostál a hned od začátku odbýval moderátora, že by raději rovnou přešel k otázkám z hlediště. Jindy plaché české publikum vstřícný krok ocenilo a bombardovalo jej dotazy. „Filmařem jsem se stal díky tomu, že jsem nebyl dost dobrým malířem,“ vrátil se Abbás Kiarostamí ke svým začátkům: „Zjistil jsem, že k filmu naštěstí tolik nepotřebuji ruce, ale spíš hlavu.“ Potom hovořil o své práci s herci i neherci, které rád obsazuje, protože mu připadají autentičtější. Vzpomněl také na svůj film Šírin, který v jeho retrospektivě nebyl zařazen, neboť se na LFŠ promítal už vloni v rámci sekce Cinepur Choice, a který považuje za svůj nejlepší. „Ani jako režisér jsem vůbec netušil, jak moc mě ten film ovlivní. Teprve při jeho natáčení jsem porozuměl ženám.“  

Abbás Kiarostamí nevedl svou masterclass v angličtině, nýbrž v perštině s českým překladem. Lekci filmu měli na LFŠ také Ondřej Vetchý a Marcell Jankovics, ale ani my jsme nezvládli vidět všechno. Foto: David Kumermann

Top 10 aneb BEST OF THE FEST

Utekly vám v Hradišti některé klenoty? Níže najdete seznam 10 uvedených filmů, za kterými rozhodně stojí za to vypravit se do kina, do prodejny DVD nebo na internet. Pro další inspiraci si skočte na www.lfs.cz, než bude „starý“ denní program nahrazen grafikou pro 39. Letní filmovou školu.

Chuť třešní (Abbás Kiarostamí, 1997)
Cesta k lyrické sebevraždě pod stromem, která začíná na sedadle automobilu, v němž hlavní hrdina přemlouvá náhodné kolemjdoucí a následně spolujezdce, aby ho druhý den ráno přišli zakopat. Závratně existenciální jízda s otevřeným koncem a přiznaným konceptem.

Je to jen vítr (Bence Fliegauf, 2012)
Jeden den ze života romské rodiny v Maďarsku, která žije v nevyřčeném, ale neustálém napětí, jelikož před nedávnem došlo v okolí k brutálnímu rasově motivovanému útoku. Atmosférický film se syrovější vizualitou odlišuje od autorovy předchozí tvorby, aniž by ztratil estetickou kontinuitu, a nastiňuje sociální problematiku bez zabřednutí do korektních klišé.

Opuštěná země (Vimukthi Jayasundara, 2005)
Magická Srí Lanka a její obyvatelé, kteří dlouholetý válečný konflikt vnímají téměř jako neutuchající mechanické vrčení na okraji sluchového spektra. V centru pozornosti stojí obyčejné lidské emoce a strasti – nevěra, osamělost, pomsta… A ze všudypřítomné brutality se mezitím nepozorovaně stala banalita, která jen občas vycení zuby a dotkne se někoho konkrétního.  

Lovec (Bakur Bakuradze, 2011)
Odtažitý, zdánlivě emocionálně neutrální snímek předkládá dokumentárně strohý portrét životního rytmu postaršího farmáře Ivana Dunajeva, jehož pravidelně se opakující rutinu zahrnující krmení a zabíjení prasat, účetnictví, prodej masa, opravy traktoru, čas strávený s rodinou a lov naruší příchod trestankyně Ľjuby.

O patro výš (Sam Taylor, Fred C. Newmeyer, 1923, hudební doprovod Květy)
Asi nejproslulejší film s obrýleným americkým komikem Haroldem Lloydem dodává k jeho obvyklým fyzickým eskapádám až akrobatický či kaskadérský nádech s příchutí závratě. Do rytmu nebezpečného šplhání na budovu obchodního domu v New Yorku mu na LFŠ zahrála česká indie kytarová kapela Květy.

Mezi obzvlášť exponované patřily projekce z kolekce „Němý film a živá hudba“, která nabídla především grotesky amerického komika Harolda Lloyda. Velký úspěch sklidilo promítání proslulého snímku „O patro výš“ s doprovodem kapely Květy. Foto: Marek Malůšek

Michael (Markus Schleinzer, 2011)
Režijní debut castingového ředitele (který spolupracoval např. i na Bílé stuze Michaela Hanekeho) zobrazuje chladně a nezúčastněně každodenní existenci spořádaného pojišťovacího úředníka, jehož za pilnou práci možná čeká povýšení v zaměstnání. Určitě na něj však doma ve sklepě čeká unesený a zneužívaný malý chlapec. Znepokojivě zdrženlivý snímek pracuje s nedořečeností a ukazuje pouze záběry potřebné k pochopení situace, nebo naopak scény, které nastalé schéma problematizují.

Laurence z Arábie (David Lean, 1962)
Výpravný epos oceněný roku 1962 sedmi Oscary včetně sošky za nejlepší film vypráví o životě jemně ješitného Thomase Edwarda Lawrence (arabisty a historika, který to dotáhl na plukovníka), jemuž se během dvou let 1. světové války podařilo v Arábii sjednotit arabské kmeny proti Turkům. Touha po dobrodružství, nadšení, útrapy, vítězství i cena za něj a následná deziluze – to všechno je třeba vidět na velkém plátně!

Faust (Alexandr Sokurov, 2011)
Volná adaptace Goethova Fausta v originální vizi žijícího klasika ruské kinematografie propojuje romantickou vizualizaci se stylizovaně divadelním herectvím hlavních aktérů, jejichž filosofické debaty se lenivě rozplývají se ve snově dekadentních scenériích. Estetiku zašlých krajek vyvažují temné spodní proudy, které vyvěrají z lidské tělesnosti, slabosti, chudoby, chamtivosti a lačnosti. Lze zastihnout i v běžné kinodistribuci!

Autentický dokument z vypálení Lidic (1942)
Patos rozmáchlé vyprávěnky Petra Nikolaeva se rozpustí v náporu mrazu podupávajícího po zádech, když divák za palčivého ticha neozvučených černobílých záběrů sleduje zbědovanou a opuštěnou ves a urputnou (a pečlivě zdokumentovanou) snahu vojáků ji za pomoci výbušnin srovnat se zemí. Zbylou suť nakládají do vagonů mladí árijci plní radosti, že se dostali na takovou „brigádu“ místo na frontu. Bezbřehá absurdita, smutek a prázdnota v půlhodinové stopáži.

Tragédie člověka (Marcell Jankovics, 2011)
Opus magnum maďarského animátora, jenž na díle pracoval od roku 1988, sice trpí typickými neduhy, které občas postihují megalomanská pojetí „velkých témat“ (přílišná doslovnost, zdlouhavost či schematičnost), přesto ale stojí za zhlédnutí. Zpracování dramatické poémy Imreho Madácha popisuje dějiny lidstva od Adama a Evy až po totalitární budoucnost s pomocí plejády animačních technik, které se mění s každým přechodem do další éry.