Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film

Premiérou inscenace Richard III. byly na Pražském hradě zahájeny letošní Letní shakespearovské slavnosti. Pod režijním vedením Martina Huby se divákům představil jakýsi „dream team“, složený z výrazných herců mnoha pražských divadel. Ostřílení profesionálové pracovali také na hudbě, scéně a kostýmech. Sázka na jistotu přinesla solidní, místy však poněkud sterilní a „profesorský“ výsledek, prostý vyhraněné umělecké vize.

Přestože jsem Richarda III několikrát četl i viděl na divadle, mám problémy se orientovat v jeho složité zápletce.  Znalost textu v tomto případě nestačí. Nutností je poměrně detailní povědomí o anglické historii. Politickou hru napsal její autor jako angažovaný dějinný výklad, který měl stranit předkům královny Alžběty, zapojených do bratrovražedné Války růží. Na jevišti defilují desítky vedlejších postav – královských příbuzných, šlechticů, církevních a jiných úředníků. O řadě dalších se hovoří v textu. Přibližně polovinu dramatu tvoří vzájemné obviňování jednotlivých aktérů, kteří si vyčítají skutky, které na jevišti neproběhnou, a je tudíž těžké chápat jejich podstatu a dopad. Pro základní dějový rámec a logiku příběhu je přitom většina těchto peripetií nepodstatná. V honbě za královskou korunou vyvraždí Richard mnoho členů vlastní rodiny, včetně svého bratra a manželky. Během svého běsnění přichází postupně o většinu přátel a nakonec je zavražděn v bitvě, kterou vede s novým adeptem na trůn. To, jestli zabil pět, deset nebo padesát anglických šlechticů, na tom nic nemění. Razantně škrtat v Shakespearovi je mnohými považováno za svatokrádež, a tak jsou i v případě Hubovy inscenace nabízeny divákům nepochopitelné propletence rodinných a mocenských vztahů, jejichž složitost vyvolává až nechtěnou komiku.

Jiří Langmajer (Richard III.), Klára Issová (Lady Anna), foto: Pavel Mára,
zdroj: © AGENTURA SCHOK

Velikým kladem inscenace je, že je většině herců rozumět. Na rozlehlém nádvoří Nejvyššího purkrabství to není nic samozřejmého a ne všichni se v minulosti s rušivými vlivy venkovní prezentace (zhoršená akustika, občasný déšť, šustění pláštěnek, bití zvonů, houkačky sanitek) úspěšně vyrovnali. Nesrozumitelnými však bohužel zůstávají chování a motivace hlavní postavy v podání Jiřího Langmajera. Akcentován je Richardův ironický odstup a přetvářka. Zločinec své činy civilně a sarkasticky glosuje a obrací se k divákům, aby je seznámil se svými dalšími plány. Aby byla tato stylizace přesná a účinná, musela by si však postava své zvrhlé konání mnohem více užívat. Langmajerův Richard III věnuje obrovské úsilí spřádání lstí, paradoxně z něj však vyřazuje chlad a nezájem. Jeho motivací by mohlo být tělesné postižení a následné pocity méněcennosti a ukřivděnosti. Ani tuto variantu však tvůrci inscenace nesledují. Tyran je v tomto provedení energický, sebevědomý a tělesně zdatný a nevyvolává sebemenší lítost. Nijak proto nepřekvapí jeho hrdinný boj v závěrečné bitevní scéně, který je často vykládán jako svého druhu pozitivní proměna postavy a mohl by sloužit jako prvek, který konečné vyznění hry problematizuje. Herecky mě v recenzované inscenaci nejvíce zaujal Marek Ronec v roli krále Eduarda IV. Vysoký a hubený muž ztvárňuje umírajícího vladaře jako naivní dítě, které se snaží vykonat dobro, ale nevědomky se podílí na Richardových zločinech. Kdysi silný a rozhodný muž se proměnil v roztřesenou a manipulovanou loutku, jejíž zoufalé snahy o mír působí bláhově, směšně a o to více tragicky.

V protikladu k diskutabilním hereckým výkonům bych rád vyzdvihl výpravu. Za doprovodu historizující hudby (Jan P. Muchow) přichází na začátku hry na jeviště skupina postav zahalená do plášťů s kápí (kostýmy Milan Čorba). Duchařský obraz rámovaný po stranách polorozpadlými náhrobky poukazuje k vraždění v pretextu i nadcházejícím násilnostem. Kusy textilií jako symbol smrti a osudu prostupují celou inscenací. Popravy, které Shakespeare umisťuje mimo viditelný divadelní prostor, jsou vyjádřeny přetažením zakrvácené bílé látky přes hlavu zemřelých. Během neklidné noci před rozhodující bitvou přistupují k Richardovu loži přízraky jeho obětí a spolu s výčitkami a kletbami jej překrývají rozměrnějšími tkaninami, materializovanou noční můrou. Z ochozu vysoko nad jevištěm vrhají pak duchové zemřelých na podium látky, které se jako poslové zásvětí snášejí na Richarda umírajícího v boji.

Vizuálně čistý a významově jasný scénografický koncept (Jozef Ciller) doplňuje mříž, představená před zeď v pozadí jeviště. Lokalizovány jsou tak chladné a smrtící cely vězení Tower, které je postavám dramatu neustále nablízku. Zmíněné řešení zároveň umožňuje použít mříž jako žebřík a rozehrávat některé situace ve vertikální rovině. K tomu jsou využity i původní architektonické prvky nádvoří – schodiště, ochoz, okno a niky. Z tohoto hlediska je nejpůsobivější poloha dvou zavražděných princů během závěrečných scén. Ti se tísní v nerozměrném výklenku zadní stěny. Autoři inscenace tím zřejmě vycházejí vstříc historickým souvislostem. Ostatky, pravděpodobně patřící princům Edvardovi a Richardovi, byly totiž po téměř dvou stech letech objeveny pod schodištěm, vedoucím do kaple Toweru.

Nejnovější premiéra Letních shakespearovských slavností na mě působí dojmem řemeslné rutiny, jež se obává výraznějších reinterpretací výchozího textu a není schopna nalézt originální a přitom ucelený klíč k jednotlivým postavám. Jednoznačným zklamáním je pak pro mě výkon Jiřího Langmajera, který nebyl schopen dodat svému Richardovi III. psychologickou autenticitu ani z něj učinit nelidsky nadsazenou expresivní figuru. Selhání ve výkladu hlavní postavy nemůže vyvážit ani poměrně zdařilá výprava a mimořádné výkony některých herců ve vedlejších rolích.